Vladimír Houška - osobnost stříbrského motokrosu
Minulý rok 2018 byl pro celou Českou republiku vzpomínkovým, kulatá výročí se na nás hrnula ze všech stran. Nejinak to měl stříbrský motokros a s ním celý český terénní motocyklový sport. Vždyť právě na Terénu svatého Petra se v roce 1948 konal vůbec první tuzemský motokrosový závod. Pochopitelně za těch nyní již více než 70 let nadšeného provozování motokrosu se ve Stříbře odehrálo velmi mnoho zajímavého. Jeden z těch zásadních příběhů se začal psát před rovnými 100 lety, takže i v letošním roce si můžeme připomenout kulaté jubileum. Právě před oním stoletím se v roce 1919 dne 22. července narodil Vladimír Houška, jeden ze zakladatelů stříbrského Autoklubu, úspěšný závodník a věrný kamarád. Tomuto muži malé postavy ale velkých činů proto bude věnováno toto motokrosové ohlédnutí do minulosti.
A k takovému počinu si snad ani nelze vybrat lepšího průvodce, než jakým je pan Miloslav Souček, stříbrský rodák a nestor nejen místního, ale bez přehánění světového motokrosu. Ten se ve vzpomínkách nejprve vrací do 40. let 20. století: „S Vláďou Houškou jsem se poznal až po válce, když se přestěhoval do Stříbra a otevřel si zde živnost v elektrotechnice. Přišel sem z Plzně, kde na Slovanech žil kuriózně v Houškově ulici,“ usmívá se mistr řídítek. Ve vyprávění o svém závodnickém kolegovi a trochu i vzoru pokračuje: „Byl to talentovaný obchodník. Ve Stříbře v dnešní Benešově ulici začal provozovat krámek s elektrozbožím. V této branži dělal také montážní a instalační práce. Zpočátku to pro mě byl samozřejmě pan Houška, protože byl o nějakých 12 let starší. Jako teenager jsem obdivoval jejich veselou partu s Františkem Černým, Vlastimilem Hlavatým a doktorem Janem Divíškem. Ta patřila nejen mezi zakladatele motoristického spolku ve Stříbře, ale hlavně v něm byla tahounem sportovní činnosti. Právě Černý, Houška a spol. přišli s novinkovým motokrosem a rozhodli o umístění trati do svatopetrské kotliny.“
Motoristický sport se v těch složitých letech znovu začal probouzet a mladinkého Mílu Součka přitahoval jako magnet: „V září 1947 se jela ve Zlíně a okolí první poválečná Mezinárodní šestidenní motocyklová soutěž, která mě nadchla. A nejen mě. Ve Stříbře se začal intenzívně připravovat první motokros, s čímž jsem pomáhal, jak to šlo. I když jsem z té místní party byl nejmladší, vzali mě mezi sebe a stali se z nás navždy přátelé. Kvůli mému nízkému věku jsem v roce 1948 ještě nezávodil, ale v druhém ročníku už jsem na startu nechyběl. Konečně jsem si to mohl zkusit proti mým starším a zkušenějším kamarádům.“
Leckoho asi nyní napadne, že těch závodnických zkušeností tehdy nemohli mít kolegové ze stříbrského klubu zase tolik. Na takovou námitku ale zasloužilý mistr sportu Souček odpovídá: „Ba měli. Pochopitelně všichni na motorce hodně odkroutili v běžném silničním provozu a navíc si už v předválečných letech vyzkoušeli závodní činnost. Takový František Černý byl tou dobou špičkovým republikovým závodníkem, vždyť na zlínské Šestidenní jel za tovární klubový tým ČZM Strakonice. Také Vladimír Houška se závoděním začal již před válkou. Jako dvacetiletý se zúčastnil 16. ročníku Velké motocyklové soutěže se svou zánovní Jawou 250 Special. Hned napoprvé splnil nejnáročnější kritéria a získal zlatou medaili. A když se v roce 1948 zúčastnil slavné Heinzovy soutěže, opět ji dojel na zlatou. Bylo to prostě v něm a závodní talent mu také vynesl přezdívku „Kalič“, neboť kalit v motoristické hantýrce znamená rychle jet.“
A jak dopadl druhý Terén svatého Petra, který v roce 1949 sledovalo neuvěřitelných 16 tisíc diváků? „Já i Houška jsme nastoupili ve třídě do 125 ccm junior, což byla nově zřízená kategorie pro méně zkušené závodníky. Byl jsem rád za velmi slušné čtvrté místo,“ skromně hodnotí Miloslav Souček svůj první terénní závod. „Pro Vláďu to však byl asi vrchol jeho motokrosového závodění. Startovní číslo 13 mu přineslo štěstí, na jeho zcela novou ČZ nikdo nestačil a před našlapanými ochozy slavně zvítězil.“
Už v letech 1949 a 1950 se po stříbrském vzoru začaly objevovat motokrosové závody i na dalších místech v republice, a tak borci ze západních Čech mohli vyzkoušet také jiné tratě. Činil tak i Vladimír Houška, který např. v padesátém roce vyhrál v Příbrami a druhý dojel ve Strakonicích, Písku a ve Svitavách. Často se tehdy utkával i s Mílou Součkem, který ale upozorňuje na možná nečekaný fakt: „V terénu se mu sice dařilo, ale největší Houškovou radostí byly ve skutečnosti silniční závody. Těch se hojně zúčastňoval prakticky po celé republice. Rychlou 125 ČZ mu připravoval sám František Černý, který měl ve Stříbře oficiální zastoupení strakonického výrobce. Další výhodou byla malá postava a nízká váha Vládi Houšky. V roce 1949 startoval na osmém ročníku nejprestižnějšího západočeského závodu na Lochotínském okruhu. V silně obsazené juniorské třídě 125 ccm skončil na pěkném pátém místě. Ve stejném roce startoval na Ceně hlavního města Prahy ve Kbelích, kde měl na dosah vítězství, ale kabel spadlý ze svíčky mu to zhatil. Na 2. ročníku Nepomuckého trojúhelníku dojel na druhém místě. Vítězství se ten rok dočkal na Teplickém okruhu, kde za sebou nechal Kabáta, továrního jezdce ČZ Strakonice. Ani v následujícím roce 1950 Houška nejezdil špatně. Dařilo se mu opět při Nepomuckém trojúhelníku, kde vyhrál dokonce jak třídu do 125, tak třídu do 175 ccm. Jeho nejcennější vítězství však přišlo na zmoklém závodu v Mostě, kde porazil výborného závodníka Václava Kněze.“
Přestože Houška i v dalších několika letech odjel řadu povedených závodů, prvenství na domácím terénu z roku 1949 zůstalo nejzářivějším úspěchem a často vzpomínanou událostí z prvních let stříbrské motokrosové legendy. Pan Souček k tomu trochu s dojetím na závěr připojuje: „Kalič byl výborným a veselým kamarádem. Obzvláště s Vlastou Hlavatým tvořili nerozlučnou a neustále se škádlící dvojici. S těma dvěma jsem zažil spoustu legrace. Navíc téměř na všech terénních závodech, kde jsme spolu startovali, nás doprovázeli a povzbuzovali četní fandové z řad členů autoklubu a jejich známých. Rád na tu dobu vzpomínám. Bohužel komunistický režim na začátku 50. let přivedl naši zem do hluboké ekonomické krize, což pomohlo zlikvidovat i dosud přežívající živnostníky. A ani věk nelze zastavit. Na Vláďu Houšku tak čekaly jiné životní úkoly a někdy okolo roku 1953 ukončil závodní činnost i podnikání. Začal pracovat pro stříbrský důlní průzkum, u něhož vydržel dlouhá léta. Do důchodu odcházel v 80. letech 20. století jako úspěšný a zasloužilý zaměstnanec Geoindustrie Stříbro.“
Ani v pokročilém věku se pan Houška motokrosu nevyhýbal. V roce 2014 se přišel podívat na domácí terén na evropské závody veteránů klasiků, v roce 2015 nechyběl na vernisáži motokrosové expozice v městském muzeu ve Stříbře. Navždy nás opustil 26. ledna 2017 ve věku nedožitých 98 let.
Podílem na založení klubu, odvedenou pořadatelskou prací a nepřehlédnutelnými sportovními úspěchy se Vladimír Houška navždy zapsal do stříbrské motokrosové historie zlatým písmem.
Text: Míra Šimek, Miloslav Souček
Foto: archív Miloslava Součka, Václav Šůcha, Míra Šimek
Popis fotografií:
- Stříbro 1949 – Houška s věncem pro vítěze třídy do 125 ccm junior.
- Stříbro 1948 - Nástup jezdců k přísaze. Vladimír Houška v druhé řadě nejblíže k fotografovi.
- Stříbro 2015 – Detail Vladimíra Houšky.
- Stříbro 1948 - Start!
- Nepomuk 1952 – M. Souček během silničního závodu.
- Plzeň – Litice 1952 – Připravený start terénního závodu Čertova díra (Houška druhý zleva).
- Stříbro 80. léta – Setkání motokrosových osobností (zleva druhý M. Souček, šestý V. Houška).
- Stříbro 2015 – Osobnosti na vernisáži stálé motokrosové expozice ve zdejším muzeu. Sedící Miloslav Souček a Vladimír Houška v rozhovoru s Josefem Hřebečkem, za nimi Jaroslav Falta.
- Stříbro 2014 - U mikrofonu dvojice závodníků z prvního motokrosu v roce 1948 - Jaromír Černý a Vladimír Houška.